... Mentoring může mít mnoho tváří, mentor může vycházet z různých struktur vedení rozhovoru, pracovat individuálně či skupinově různými technikami. Uvedený text je tedy jenom jedním ze střípků pestré mozaiky moderních vzdělávacích přístupů.

O mentoringu už Bohouš něco slyšel. Věděl, že se jedná o jakýsi rozhovor, který by mu měl pomoci vyřešit některé otázky a problémy, se kterými se ve své profesi potýká. Řekl si tedy, že to zkusí, a přihlásil se. Byl velmi zvědav, co mu to přinese.

Mentoring měl skutečně podobu rozhovoru. S mentorem se sešli v kabinetu, pozdravili se a mentor se ho zeptal, co od jejich setkání očekává. Bohouše to trochu zaskočilo a přiznal, že je sám zvědav, co to ten mentoring vlastně je a že žádné konkrétní očekávání nemá. Mentor se usmál a vysvětlil mu, že vůbec není podstatné, jak budou vzájemná setkávání nazývat, ale že budou zaměřena na Bohoušovy učitelské dovednosti a jeho osobní posun ve vybrané z nich.

Pak Bohoušovi navrhl, aby nakreslil koláč s alespoň deseti výsečemi a do každé z nich napsal jednu učitelskou dovednost, kterou považuje pro něho osobně za důležitou. Bohouš se dal do sepisování: komunikativní dovednosti, autorita, schopnost zaujmout, schopnost vysvětlit, práce s hodnocením…

Celkem jich pojmenoval dvanáct. Potom Bohouše mentor požádal, aby označil tři, ve kterých podle svého mínění vyniká, a tři, které mu činí největší potíže. Když to Bohouš udělal, vyzval ho mentor, aby se zamyslel, na které dovednosti cítí potřebu pracovat, a to bez ohledu na to, zda jde o oblasti, v nichž se cítí silný či slabý. Bohouš chvíli přemýšlel a pak se rozhodl pro problematiku hodnocení. Vnímal, že žáky dokáže motivovat, zaujmout, ale v hodnocení byl často moc mírný, hodný až bezradný. Zdálo se mu, že tuhle problematiku nemá dobře vyřešenou. Mentor ho vyzval, aby podrobněji popsal situace, ve kterých žáky hodnotí. Při jejich popisu se Bohouš stále se vracel k několika situacím, v nichž se jako učitel necítí dobře. Mentor ho vyzval, aby je pojmenoval a aby následně popsal, jak by měla vypadat cílová situace, ve které by se cítil dobře, nebo alespoň lépe. Bohouš ji popsal ústně a následně i naformuloval na papír. Tak objevil cíl svého budoucího snažení. Formulace jeho cíle však nebyla dost konkrétní, aby se na konci dalo poznat, zda bylo tohoto cíle skutečně dosaženo. Proto kladl mentor Bohoušovi další otázky, kterými jej v rámci rozhovoru přiměl, aby konkretizoval svou představu o tom, jak by měl vypadat výsledek jejich společné práce, aby s ním sám Bohouš mohl být spokojen. Výhrady měl mentor k formulacím typu „chtěl bych“ a „budu se snažit“. Chtěl, aby byl cíl jasný a měřitelný. Bohouš si sice v duchu říkal, proč ta hra se slovy, ale cíl přeformuloval.

Pak se zaměřili na možnosti a příležitosti. Mentor chtěl, aby Bohouš vymyslel co nejvíce možností, jak cíl naplnit. Mentor přihodil několik svých námětů, ale těžiště hledání leželo na Bohoušovi. Ten tuhle fázi prožíval velmi intenzivně, protože cítil, že společně pojmenovali podstatu toho, co neměl vyřešené, a nyní hledají cestu, jak se posunout. Celé setkání skončilo dohodou, která měla podobu jakéhosi akčního plánu, co Bohouš udělá do příštího setkání.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Rodina a škola č. 7/2011.